,,Deprese, těší mě." ,,Zdravím, ráda Tě poznávám. Co mi o sobě řekneš?"

Když v životě potkáme nového člověka, přijde na řadu seznamování. Optáme se na jméno, odkud pochází, co jej přivádí na místo setkání apod. Snažíme se dozvědět, co nejvíce a udělat si o dané osobě ucelenou představu.

Když nás něco bolí, myšleno na těle, jdeme zpravidla k doktorovi, či si vezmeme prášek proti bolesti. Ale světe div se, oblbovák zabere jen na chvilku a bolest se znova vrátí. A když ji ignorujeme příliš dlouho, rozjede se ve velkém a přináší s sebou ještě další a další problémy, až se původní příčina může naprosto dokonale zamaskovat. Ve výsledku může zpočátku nepatrný, ale zanedbaný zánět způsobit chronické následky. S naší duší tomu není jinak.

Deprese, deprese a zase ta deprese. Co to vlastně je?

Deprese. Co je to vůbec deprese? Bolístka. Bolístka na duši. A kde se vzala? Z psychického traumatu, bolestivého zážitku, prostě potlačení emocí... Abychom s ní mohli začít pracovat, je nutné se s ní nejdřív seznámit. Vzít ji na pokec a zjistit, co jsi stvořilo. Představme si depresi jako mozaiku tvořenou z nepatrných kousků, které dávají výsledný obraz. A právě díky konečnému obrazu nás jednotlivé kousky posléze již nezajímají a zaměřujeme se pouze na výsledný celek. Ale víme, že tam jsou. Víme, že mozaika byla složena. 

Deprese jako mozaika.

Z mého pohledu vycházejícího z vlastní zkušenosti je deprese ucelený obraz prožitků, které se nám kdysi staly. Čili se jedná o emoci, či emoční stopu, pozůstatek situace, která nás velmi ovlivnila. A my si z daného prožitku odnesli suvenýr, který v nás pomalu a jistě mokvá. Když tuto ránu, myšleno potlačenou emoci, v sobě necháme moc dlouho a děláme, že neexistuje, stejně se nakonec vždycky přihlásí o slovo. Už tam prostě je a taky by jistě byla radši pryč, touží po svobodě, po projevu a když ji nevyslyšíme, o to hlasitěji křičí. Ty bys taky přece nechtěl žít do konce života někde uvězněn bez možnosti svobody.

Deprese jako dar. Dar osvobození od potlačených emocí, od minulosti.

Z vlastní zkušenosti můžu říci, že jakmile jsme si uvědomila, že vnitřní ataky jsou vlastně ,,jen" potlačené emoce, mohla jsem s nimi začít směle pracovat. Konečně! Prostě jsem si je jednotlivě vypsala, abych věděla, co vlastně cítím. Nebezpečí, úzkost, zlobu, pláč, ohrožení... A co je velmi důležité, hlavně jsem se panických atak přestala urputně děsit a bát, neboť jsem konečně věděla, co se to se mnou vlastně děje, co cítím. A to je neskutečná úleva!

Rozborem vnitřního démona došlo tedy k uvolnění napětí a strachu z neznáma. Jakmile je definice, je i cesta. Když známe cíl, můžeme vyrazit kupředu. Uvědomíme si potlačené emoce, tudíž naším cílem je jejich konečný průchod. A z vnitřního démona se rázem stal poslíček informací. Informací, které vycházely ze mě, konkrétně ze srdce. Démon se změnil se v dar, v příležitost k uzdravení a oproštění. Zpětně prohlašuji, děkuji.