Již od narození jsem byla temperamentní, prosazovala si svou a stačilo jen trošku, aby se projevila moje uštěpačnost, drzost a vznětlivost. Nastartovala jsem na první našlápnutí. Inu, byla jsem dítě vskutku k nezaplacení :D V takových případech se říká: ,,Je to dítě, z toho vyroste." Jenže ono se to jaksi stupňovalo a v pubertě mělo moje vztekání získalo neuvěřitelné grády. Můžeme si říct, že to patří k dospívání a rozbouřené hormony se časem uklidní. Jenže to se nestalo. Nebyla se mnou rozumná řeč

Těžké a negativní emoce jsem v sobě nechtěla zadržovat, ale ani vypouštět ven. Stručně řečeno, nevěděla jsem, co s nimi. Když jsem hněv v sobě potlačila, tak ze mě byla sopka, uvnitř které lávový kotel sílil a když neupustil páru hned, energie se nahromadila a šla ven, a to ničivě. Ale abych vše uvedla na pravím míru, nebyla jsem agresivní, myšleno násilnická či pochodující zlo, nýbrž jsem ječela a říkala škaredé věci. I doma mi říkali, ať už držím konečně hubu a chovám se normálně. Nechtěla jsem taková být, ale při vztekovém amoku jsem prostě byla ,,mimo sebe" a neovládala jsem se. Vždycky jsem si řekla, že příště už to nedopustím, ale selhávala jsem.

Nejhorší bylo, že jsem si veškerý vztek vylívala na své blízké. Často jsem nad sebou přemýšlela, proč? Proč ubližuji slovem? Nechápala jsem, kde se to ve mně bere. Vždy jsem byla mírumilovný člověk, nechtěla jsem nikoho trápit ani ubližovat. Nešlo mi do hlavy, jak může člověk, který loví z bazénu topící se včeličky, mít takovýto zkrat. Ale přesto se to dělo. Při amoku jsem to nebyla já, ale nahromaděná energie, která šla ven ničivou formou.

Když se mi puberťácké hormony konečně zklidnily, lépe mi nebylo. Už jsem doma měla totiž nálepku: škaredá vzteklina. Nedivím se. Chovala jsem se fakt šíleně. Ale došlo mi, že mě na celé situaci nejvíce mrzelo, že se mě nikdo vlastně nezeptal, proč se vztekám. Brali to jako moji povahu, ale nehledali příčinu. Bylo zkrátka jednodušší je vyčítat mi mé chování, než se dovtípit příčiny a zeptat se: ,,Co se děje?"

Byla však moje chyba, že jsem o svých pocitech neuměla mluvit, protože se to u nás doma nevedlo. A když jsem jednou sklopila hlavu, sebrala odvahu a šla si promluvit, omluvit se a probrat, co mě trápí, odpovědí mi byl výsměch, že jsem prostě přecitlivělá, vztahovačná a že si křivdy od cizích vylévám doma. Ač se to takhle na první pohled jevilo, takhle to úplně nebylo. Byla jsem škaredá, to ano, ale né zlá.

Několik let jsem se za svoji povahu nenáviděla a ve svých vlastních očích jsem byla svině. Nesnášela jsem se a považovala se za zlo. Chápu, puberta se mnou dosti harašila, ale později, když mě toto období přešlo, stačilo, abych jen trošku dala najevo svůj nesouhlas a hned se na mě všichni vrhli, ať zklapnu a držím hubu. Už mě prostě zaškatulkovali a neviděli, že jsem se změnila. To by se celkem dalo pochopit, ale když už pár let jste vcelku klidná nátura a furt vám někdo dokola předhazuje něco, co už je dávno minulost, mrzí vás to. A dost. 

Čím více jsem nad odsouzením blízkých přemýšlela, tím více jsem si uvědomovala, že nemají pravdu. Byla jsem vzorný školák, špatně jsem se taky neučila, rodinu jsem milovala, doma pomáhala, snažila jsem se jim udělat radost, rozveselit, pomoci. A kdyby to šlo, klidně se obětovat, jen aby byli všichni lidé na světě šťastní. Postupně jsem na sobě začala v tomto uvědomění čím dál více pracovat a zaměřovat se i na své kladné stránky. A k mému překvapení, našlo se jich dost. Jen jsem je do té doby neviděla. Nevěnovala jsem jim totiž pozornost.

Po letech, když se mi zhoršila psychika, jsem si uvědomila, že moje vzteklé výlevy byly doprovázené panickou atakou. A co více, že právě tyto stavy ,,mimo sebe" byly jejími projevy. Když jsem si totiž uvědomila, že vznětlivost přichází v okamžiku pocitu ohrožení, zoufalství, úzkosti, bylo mi konečně jasné, že šílený amok nebyl povaha, nýbrž potlačené emoce. Jak jsem již zmínila v předchozím článku, deprese vnímám jako nakupenou hromadu potlačených emocí, které v nás kvasí. A jaká je převládající složka? Pláč, bolest, trauma. A právě při každém pocitu byť sebemenšího nátlaku se vnitřní bolest drala ven a to silně. Tudíž mé zlostné amoky a zkraty byly vlastně projevem panické ataky a úzkostí.

Když jsem hledala příčinu, začaly se mi vybavovat vzpomínky, kdy jsem byla v dětství nucena jednat mimo soulad se svou svobodnou vůlí, musela se chovat tak, jak chtěli ostatní či např. se mi vybavilo trauma, kdy na mě ,,kamarádi" v dětství zaútočili a já se nemohla bránit, byla jsem bezmocná. Jednotlivé situace ve mně tedy zanechali program, který byl spouštěn pocitem ohrožení. Stačilo jen malinkatý pocit zoufalství či nátlaku a už to jelo. Nahromaděné emoce šly eruptivně ven. Proto vznětlivé chování nemusí být vždy vrozené, nýbrž může býti i získané.

Po přijmutí daného faktu a vypuštění usazených emocí ven má panická ataka a úzkosti přestaly. A proč? Kotel usazenin byl vyprázdněn, emoci již neexistovaly. Byly pryč. A já si mohla konečně po letech odpustit, neboť jsem došla k pochopení. Pochopení a odpuštění sobě samé.

Jeden z mých oblíbených seriálů je Bylo, nebylo. Je to seriál pohádkového námětu, ve kterém je vždy ve flashbacku ukázáno, proč jsou záporné postavy zlé. Co se jim událo, co je stvořilo. Proto z mého pohledu ti, kteří se k druhým nechovají hezky a ponižují ostatní, ve skutečnosti hlasitě brečící děti, které prosí o pomoc.

Temperament mi zůstal, jelikož je mou přirozeností. Zavztekám se, zanadávám si a vypustím páru, protože jsem taky jenom člověk. Nárazové zlostné amoky ale zmizely. Umím již se svými emocemi pracovat a pochopit je. Jedná se o formu emoční inteligence.

Pokud se o práci s vlastními emocemi chceš dozvědět více, doporučuji kurz EMOČNÍ INTELIGENCE od Mindful-life.

PS: Ač to tak nevypadá, vlevo na fotce v menu, se ve skutečnosti šíleně směju blbosti, kterou jsem plácla. Ale na první pohled budí zcela opačný dojem, takže semka pasuje :-D