Zlobři jsou jako cibule. Cibule mají vrstvy. Zlobři mají vrstvy, cibule mají vrstvy. Chápeš? Jsme jako cibule.   

Slavná scénka ze Shreka mluví za vše. Nyní si vysvětlíme proč a jak to celé vlastně funguje ;-)

Nejdříve si uveďme fakt, že většina našich psychických problémů nemusí být nutně výrazná, myšleno šílené atakové stavy, ale může se jednat i o banální nervozitu, strachy a stres. Doma byli nervózní a měli obavy, učitelé byli nervózní, viděli jsme to u všech. Takže je to naprosto přirozená věc. Omyl! Nervozitu strach a jimi podobné po čase chápeme jako přirozený stav, ale není tomu tak. Jen jsme ji časem přijali za svou přirozenost.

Většina podobného má základ v ranném dětství. Jako děti přicházíme na tento svět s čistým štítem v naši plné přirozenosti, čili nahotě doslova a do písmene, a postupně začínáme na sebe nabalovat jednotlivé vrstvy, které postupně s časem gradují.

Mluvíme však i o příchodu ještě před samotným narozením, čili o prenatálním období. Někdy se stává, že samotná příčina, hlavní zdroj, proběhl již během našeho ranného vývoje. Dítě v bříšku totiž již vnímá vše, co se děje v okolí, jak se cítí matka a pod.

Tomu jsem sice sama moc zpočátku nevěřila, ale podařilo se mi vrátit se a nacítit na toto období mého vývoje a našla jsem tam více než jednu odpověď.

Dítě přichází na svět ve své přirozené nahotě.

Najdi si chvilku, podívej se do sebe a hledej příčinu. Promluv si se svým vnitřním dítětem. Netlač na sebe, projev si laskavost. Dítě taky zahrnuješ láskou a pozorností, tudíž projev přirozenou péči i sobě ;-)

Jak vlastně samotný proces vrstvení probíhá? Ještě před samotným vysvětlením si uvedeme jednoduchou situačku ze života, se kterou budeme následně pracovat. Věřím, ač nerada, že se zde najdeš.

V šalině mě osočí nevrlá paní nebo na mě zvýší hlas šéf. Mojí reakcí je začít koktat, cítit se úzkostlivě, křičet, zuřit, chytit amok, rozbrečet se, nadávat, mlátit do věcí či se schoulit do klubíčka, schovat se nebo se chuť se jít lidově ,,zahrabat"... Klidně se můžeme rozdvojit, myšleno nejdříve cítit vztek a následně pláč či naopak. Každý jsme individuál a vnímáme jinak. Všimněme si však, že hněv často nebývá nic jiného než pláč v převleku.

Zjisti, z čeho se vnitřní démon skládá, co jej tvoří.

Jednoduše, u deprese či jiném špatném psychickém stavu většinou nebýváme schopni jasně definovat, co se s námi děje. Vnímáme fyzický důsledek a průběh čehosi, co nedokážeme jasně charakterizovat.

Proto si buď přímo v atace či zpětně sedněte a napište, co přesně cítíte. Pláč? Zlost? Bezmoc? Zoufalství?... Vypiš všechno, co tě napadá, vnitřní vedení ti nikdy nelže. Cokoliv ti přijde na mysl uveď do seznamu.

Takže pokračujeme. Šéf na mě zvýšil hlas a já se rozklepala. Sedla jsem si a udělala rozbor vnitřních emocí. Smutek, pláč, méněcennost, nic nedokážu, nejsem k ničemu, co jsem zase provedla? Je se mnou něco špatného? Super čuper, přesně tohle hledáme. Nejen emoce, ale i otázky a pochybnosti o nás samých.

Tak a teď si jasně vybav, kdy všude jsi se přesně takto cítila a takto negativně o sobě smýšlela. Vybaví se mi např. střední škola, kde jsem se s matikou zrovna jedničkově nekamarádičkovala, ale šla jsem z ní maturovat. Matikář se mnou hodit rozhovor, jestli to jako myslím vážně. Olalá, něco podobného se mi stalo už na základce u tabule, když jsem řekla, že jdu studovat gympl. Bravo, jdeme správným směrem.

Vybavuje se mi školka, kdy v jídelně mě paní vychovatelka u jídla přede všemi zvýšeným hlasem řekla, co si jako myslím, že dělám, že neumím držet nůž a ať se to laskavě naučím. A okolní děti se začnou hlasitě smát. No teda, tady se mi už začínají zpětně vybavovat naprosto živě emoce, úplné deja vu, jako by se situace odehrála právě teď. Nyní nejsem dospělá žena, nýbrž malé dítě, které je opravdu takto okřiknuto, můžeme i říci, lynčováno. Protože ono se o druh lynčování opravdu jedná.

Dovol bolesti zaznít, propusť ji. Dej emocím svobodu. 

Chytá mě panika a chci se začít nehorázně vztekat, házet s věcmi kolem sebe a nahlas křičet. Ale rázem se mi hrnou slzy do očí. A přesně tohle potřebujeme. Vrátila jsem se v čase, otevírám starou ránu, kterou jsem kdysi přešla, ale kvasila ve mě.

Nyní chci celý proces ukončit a vrátit se do dospělosti. Bolí to, vím, ale vydržme, vyplačme se, vyzuřme se. Pusť to všechno ven, vyčisti tu ránu! Když to uděláš, už tě více trápit nebude. Pokud se ale na to opravdu necítíš, tak proces ukonči a vrať se k němu později. Nyní na sebe můžeš být pyšný, našel jsi zdroj!

Jakmile se uklidníš, uvědom si, že toto je již minulostí a ty už nejsi to malé dítě. Není žádné tenkrát, existuje pouze přítomný okamžik. Nyní se už můžeš bránit. Tenkrát jsi na to byl moc malý, ale teď už jsi dospělý silný jedinec! A právě v tomto uvědomění se skrývá neuvěřitelná vnitřní síla!

Tenkrát jsme byly malé děti, nyní jsme dospělí.

Pokud více nápor bolesti nezvládáš a na vypuštění emocí se necítíš, vrať se do přítomnosti. Proces ukonči výrazným dupnutím s výskokem a řekni: ,,Vystupuji z role.", čímž se opět zpřítomníš. Zdroj jsi našel, hurá!  Jednej tak, jak to cítíš, naslouchej si, naslouchej sobě. Buď opět teď. Ale později se vrať a uzdrav to ;-)

Takže už chápeš, proč se jedná o vrstvení? Pocit ponížení z jídelny ve školce jsem přechodila, ale zůstal ve mne. Cítila jsem se bezmocná a k posměchu. Aniž bych něco provedla. Ale jelikož nedošlo v nejbližší době k vyčištění rány, bordel tam zůstal a začal se mi v životě opakovat. Vrstvy se stále kupily, až byla počáteční příčina skvěle převlečena. Ve škole, na střední, v práci, v osobním životě. Pokaždé se jedná o tu samou situaci, stejný vzorec, jen se zprvu tváří jinak. Je to převlek.

Buďme vděční, že se tento vzorec opakuje. Buďme vděční za špatnou psychiku. Jak jinak by se rána vyčistila, kdyby nám naše nitro nedávalo najevo, že tu něco nehraje? Když stavíte dům, taky potřebujete pevné základy, jinak se může po čase dům bortit.

Na závěr tu pro tebe mám menší návod.

Pokud si stále nejsi jistý, jak jít do ,,sebe", mám tu pro tebe menší pomůcku, jak na to. Nemusíš najít odpovědi hned při prvním ,,sezení", vše se bude postupně odlupovat. No jo no, vrstviček je tu dost. Jen napovím, čím víc to bolí, tím blíže u zdroje problému jsi :-)

1. Dopřej si klid a soukromí s ujištěním, že Tě nikdo nebude rušit.

2. Zeptej se sama/sám sebe, při jakých příležitostech se stavy spouští?

3. Uvědom si, jaké emoce přesně v daný moment cítíš a vypiš je, podrobně (klíďo A4 a více)

4. Poté si je všechny prohlédni a najdi jejich společný základ či základy - co je spojuje.

5. Nyní s uvědom, jak o sobě negativně smýšlíš, jaké emoce cítíš. (např. nejsem k ničemu,...)

6. Pátrej v paměti a vyjmenuj všechny okamžiky v životě, kdy se tatáž situace s totožnými emocemi odehrála, od nejmladších po nejstarší, až do dětství.

7. Nelekej se emocí, které se začnou vybavovat, prostě je propusť.

8. Dané vždy zakonči výrazným dupnutím s výskokem a řekni: ,,Vystupuji z role." Toto je důležité, neboť se opět vrátíš do přítomnosti a proces zastavíš.

9. Pokud se Ti nic nevybavuje, zkus si položit otázky níže.

10. Co se za Tvého dětství doma řešilo a dělo? Jak se k sobě chovali rodiče, jak se k rodičům chovali ostatní, jak se rodiče chovali ke druhým včetně Tebe? V jakých podmínkách rodiče žili v době, kdy jsi byl/a v bříšku? 

11. Poté proces ukonči opět výrazným dupnutím s výskokem a řekni: ,,Vystupuji z role."
    

Každý problém, jenž se nám v životě opakuje, je totiž bolestivá vzpomínka, zážitek z dětství, klidně i z prenatálního období, který si naše vnitřní dítě zkrátka pamatuje. A známe děti, když něco chtějí, nedají nám pokoj, dokud toho nedosáhnout. Buďme vděční za tyto stavy, jsou pro nás požehnáním a jedinečným darem, jak se jednou pro vždy osvobodit, odprostit!