Pozor, změna!

KATULÍ POVSTALA Z POPELA

Nový začátek,

koráb loď,

vše staré Káťo rychle shoď.

Loď z přístavu vyplula,

z místa Káťa se pohnula.

Ač vychází neobuta, připravena plně jest,

nevylekal ji ani blízký jez.

Skořápka svlečena,

ač dotlačena nouzí,

pomohli druzí,

Káťa se nám probouzí.

Kdysi dávno vzlétla,

často však dolů slétla.

Nyní odhodila zátěže,

Káťa konečně svlékla otěže.

Mrká na svět,

každý kámen zdá se jako krásný květ.

Květ líbezný a veselý,

Káťa se nám blahem tetelí :-D

Průpovídka k básni

Napsáno na Kypru 25.9.2019 po energetické léčivé terapii od GEORGE LIZOS, která proběhla za vysokých vln na Afrodiině pláži lásky (Petra tou Romiou).

Báseň je o znovuzrození, nabití síly, opětovné radosti ze života a uvědomění, že není nic špatného na tom požádat druhé o pomoc.

Tehdy jsem úplně realisticky ucítila, že v mém životě nastanou rychlé a naprosto úžasné změny!!! Je tomu již rok a půl, a děly se fakt divy... a co více,  budou se dít i nadále!

NEJDŘÍV OŘÍŠEK, PAK STŘEVÍČEK

Anděl jemně hladí tvá líčka,

hladí hladce a sladce,

řekni své matce,

že znáš svého rádce a věrného ochránce.

Čekáš prince na bílém koni,

prince, pro něhož holky slzy roní.

Roní a čekají,

zdalipak se jej dočkají?

Čekat můžou, doba dlouhá,

až zbyde naděječka pouhá.

Pak si uvědomí,

jak se Popelka na ples vlastně dostala,

co ve skutečnosti přála si při plném vědomí

a své přání taky dostala.

Dárkem však nebyl princ,

ale šaty krásné,

Jurášek hodil sprint

a teprve jako bonus pak přišel princ.

Kdyby přišla na ples jako služtička,

malinkatá by byla její dušička.

Ona však přišla jako svobodná žena,

o svém životě rozhodnutá.

Proto rada má pro tebe zní,

staň se ženou, kterou jsi vždy chtěla být.

Ženou, kterou jsi sem býti přišla

a tím by se duše Tvá k věčné svobodě vznesla.

Průpovídka k básni

Zákon rezonance. Co vyzařuješ, přitáhneš. Vůl má k sobě krávu, princezna prince a královna krále. Je na tobě, jak si můj výklad přebereš ;-)

O ŽENÁCH PRO ŽENY

Měsíc v úplňku v plné záři,

ruce obracíš v modlitbu ve svatou Máří.

Jak pak se jí daří?

Až překročíš vlastní limity,

až překonáš hory vzdálené,

až budou touhy duše Tvé beze strachu odkryty,

city budou konečně naplno projevené.

Máří Magdalénko,

zastav se za námi aspoň na kratinko.

Svá přání a sny do rukou Tvých vkládáme,

pomoz nám, prosím, my tu zatím strádáme!

Pravidla morálky církev pevně zavedla,

ruce v zatlé v pěst tímto k nebi pozvedla.

Bojíme se, bojíme, že naše tělo hříšné jest,

sami sobě držíme ruce zatlé v pěst.

Nehty dlaně drásají,

držíme je pevně,

vládnoucí nad námi vítězně jásají,

nevydržíme dále odolávat dlouho, zjevně.

Patrné zoufalství,

brečící dav,

všude kolem zastaralé klamství,

pomoz nám prosím vyčistit jednou provždy ten páchnoucí smrad!

Naše tělo hříšné jest, říkají kněží,

mluví se však dle tónu toho, o co danému ,,svatomuži" běží.

Děkujeme Máří za Tvou vytrvalou lásku,

nedala jsi nás v sázku!

Na pomoc jsi přiběhla,

políbila líce,

již nebudeme báti se projevit svou ženskost více!

A co více, od nyní vídáme Tě v okamžiku každém,

neboť jsi mnou, my Tebou, všichni jsme v každém.

Ženy povstaly, avšak nevládnou, ....

→ celou báseň již brzy najdeš v připravované sbírce básní, která bude co nevidět k zakoupení v knihkupectví :)

KVÍTEK ROZMILÝ, AČ PRO OSTATNÍ DIVNÝ ZDÁ SE

...avšak kvítek nevzdá se!

V dnešním světě,

mnozí z nás sní o odvetě.

Odveta světu,

žádná růže v rozkvětu.

Kvetoucí poupě,

zírající na svět tupě.

Ostatním jeví se hloupě,

kvítek radši zvolí skryté doupě.

Kvítek vědomý,

otázky ohledně života rád zodpoví,

jenže ne všichni řeči kvítku rozumí.

Je těžké býti ženou,

ženou tou,

která ostatní žene černou tmou ...

→ celou báseň již brzy najdeš v připravované sbírce básní, která bude co nevidět k zakoupení v knihkupectví :)

OSLOVUJEME, VOLÁME

Kačka, Káťa, Čáča, Čačík,

Kátí, Katulí, Katule, Katulín,

dokonce i Sgáťa, Kadibudka, Kaďák,

ano, veškeré výše slyším ráda.

Taky Kej-Kej, Katy, Knoty,

některé táhnou se se mnou už roky.

Kači, Kača, Káčátko,

a některé naštěstí jen na krátko.

Pansgáťa, Knóťa, Panknóťa, Kátinko,

pohladí a nejen malinko.

Co fakt nesnáším, Kateřino, Katko,

v uších mých zní to jak blitko,

prosím vážně, neříkej mi takto!

Tím nechci žádnou zvanou Katku urazit,

u mě však tímto oslovením můžeš pěkně narazit.

Průpovídka k básni

To je tak, když nemůžeš v jednu ráno zaspat :-D

Z muže MUŽEM

Jé, tobě to ale sluší,

od pat až po uši.

Krásný make-up, řasenka,

dokonalá oční linka.

Rtěnka zářící už z dálky,

na krku honosné korálky

zbavujíc při pohledu morálky.

Sukně kraťoučká,

vůle slaboučká,

vidím celý klín

a přesto cítím jen prázdný splín.

Společná noc, přesto sami,

byť po celou dobu hladím Tvé vnady.

Kontakt či dotek vědomý, ...

→ celou báseň již brzy najdeš v připravované sbírce básní, která bude co nevidět k zakoupení v knihkupectví :)

PŘES PŘEKÁŽKY KE HVĚZDÁM

Proč se bojíš ukázat?

Proč na rozhodnutí jiných chceš se vždy odkázat?

To se vážně bojíš rozhodnout dle svého,

neodvážíš pustit se zastaralého?

Vyrůstáš v myšlenkách, v okolí,

kde každý tě učí, jak žít máš,

kolikrát říct tvůj názor ti nedovolí,

tak se časem holt vzdáš.

To je ale škoda, neb svět o tebe přichází,

chybějící dílek mozaice zkrátka schází.

Neboj se projevit svůj názor,

byť může být všem ostatním navzdor.

Konej nenásilně, avšak silně,

vem svůj život do rukou,

trénuj a pilně,

andělé Ti pomohou.

Přicházíš na svět s úkolem, k němuž máš vlohy pouze Ty,

neříkej, že to nezvládneš, přestaň dělat drahoty.

Vezmi rozum do hrsti a zkroť jej,

problém může být i klam pouhej.

Postupně zjistíš, že vše jde hladce,

postup je však nastíněn ve zkratce.

Necmrktej, že něco nejde,

neboj, tenhle kec tě jednou přejde.

Je však potřeba chtít,

pokud máš v životě dál jít.

První krok bývá ten nejtěžší,

výsledek tě však velmi potěší.

Životnímu úkolu, jenž si hoden,

nejsi jen tak bezbranně vhozen.

Vše, co k vykonání potřebuješ, již máš,

tak se nezdráhej a ukaž!

Ledové království 2 - Ukaž se →

REALISTA VĚŘÍ V ZÁZRAKY

Občas se přihodí,

že naše dušička uvnitř živoří.

Smutně kouká z kouta,

štěstěna stojí nehnuta.

Policajt za rychlou jízdu pokutu ti nafaří,

nojono, i takový den občas se zadaří.

Den blbec, na hovno,

máš chuť vzít to do příkopu rovno.

Pesimista na druhou,

každý den kosen novou pohromou.

Nedoufáš ve změnu,

aby ne, vše konáš po staru.

A právě v tom zakopaný pes leží,

bez vůle neuděláš krok ani stěží.

Pusť se konečně trnových otěží

a život se Ti odvděčí.

Ten, kdo jest smutkem oděn,

není štěstí hoden.

Jedná se o prostou rezonanci,

světlo nevystavuje žádnou fakturaci.

Drží tě smutek? Bolest, pláč?

Ponoř se dovnitř a zjisti, co jsou zač.

Proč stále držíš ruce zatlé v pěsti?

Svobodně stojíš na dně propasti.

Kdo příliš problémem se zabývá,

řešení nevnímá.

Otoč se a uvidíš,

co dosud ne,

jakmile se otočíš,

do života vkročíš.

Co vyzařuješ, přitáhneš,

co sobě dopustíš, s sebou do budoucna si potáhneš.

Nebuď tím, co vypouští druzí,

proplouvej životem jako v řece pstruzi.

Jakmile tě život okouzlí,

síla v tobě se probouzí.

JEN CO RÁNO OTEVŘU OČI

Jen co ráno otevřu oči,

srdce se mi rozskočí.

Podívám se do nebe,

myslím jenom na Tebe.

Je tomu již dávno, co jsme si slíbili,

je tomu již dávno, co jsme se naposled viděli.

Řekls jen: ,,Vrátím se v neděli"

a pak se už nikdy neviděli.

Je tomu již pár let, cos do života mi vešel,

vešel a o rok později odešel.

Zanechals v mém srdci stopu popsanou,

právoplatně získanou.

Jak jíti dál mám, se Tě teď ptám,

jak jíti dál mám,

když se jen a jen na tebe stále dívám?

Pohlédnu Ti do očí,

srdce mé se rozskočí.

Lavina emocí, nespočet kalichů slz,

stačilo jen projet křižovatkou skrz.

Co přáti si více,

než znova políbit Tvé líce.

Nyní se na mě ze shora díváš,

neustále hlídáš.

Dohlížíš a hladíš, voláš,

třeba jednou nebeskou výši zdoláš.

Matně toulám se tu bez Tebe,

s hlavou nakloněnou do nebe.

Proč jen si aspoň jednou na mé varování nedal?

Nevěřils, že by nový brzdič selhal.

Cítím tě v každé buňce těla,

ani jedna tvůj dotek nezapomněla.

Přes veškerou bolest vím,

že tě nikdy neopustím.

Jednou opět se sejdeme,

spolu projdeme celé nebe.

Přesně tak, jak jsme si slíbili,

vždy, když jsme se pod hvězdami políbili.

Víc než vzpomínky však nezbyly...

Počkej tam na mě, já se k Tobě vrátím,

nebo ať radši paměť ihned ztratím!

Jen co ráno otevřu oči,

srdce se mi rozskočí.

Podívám se do nebe,

myslím jenom na Tebe...

Průpovídka k básni

Báseň z jiného soudku... Skládala jsem puzzle a začaly mi v hlavě pořád dokola znít úvodní verše. Tak jsem usedla k počítači a dílo dokončila.

Nejedná se o žádnou moji životní zkušenost, přesto je toto téma mnohým z nás blízké a nese v sobě varování, které vede k silnému zamyšlení se nad svými činy...

Josef Vojtek - Hallelujah →

Monika Absolonová feat Alan Bastien - Pár krátkejch dnů →

FLEURUŠKA

Přišla k nám nakrátko,

jako roztomilé, nedomrlé štěňátko.

Věčně schovaná pod sedačkou,

odháněna starší fenečkou.

Čím déle tu s námi byla

tím více se s ní seznámila.

Stala se jejím děťátkem,

byla naším mrňátkem.

Všecky si nás získala,

skákali, jak ona pískala.

Běhat pořád neuměla,

starší kámošku furt nedoběhla.

Proto dlouze kňučela,

ušní bubínky tím mučila.

O půl roku později,

všichni se měli raději.

Když si chtěla hrát, na Bubu kňukla,

nepřestala, dokud svého nedostála.

Malej drzej lump,

dosáhla všeho coby dup.

Když se chtěla mazlit,

Dovolila nám si ji vzít.

a když ne, hodila zpátečku,

kdejakého řidiče mohla učit hodit couvačku.

Jako každá pohádka mívá konec,

společným chvílím odzvonil zvonec.

Společného času málo,

obrovská rána v srdci,

více času nebylo nám přáno,

andílka vítají v nebi andílci.

Obrovská bojovnice,

čest a hrdost,

všeho převelice,

nyní nás dělí nebeský most.

Krutá nemoc vybrala si svou daň,

odešla navždy překrásná bílá laň.

Nyní si loví v nebi srnečky,

nečekají na ni už žádné zlé léčky.

Průpovídka k básni

Fleuruška byla naše fenečka, Petit Basset Griffon Vendéen (Malý vendéeský hrubosrtstý baset, lovecký pejsek). Ve dvou letech bohužel onemocněla epilepsií, která se ji velmi rychle zhoršovala a doktor řekl, že se pěti let nedožije. Ona samu sebe ale přežila a zemřela 2 dny po svých 6. narozeninách.

Byla neuvěřitelně vnímavá, hrdá a fotogenická. Tušila, že tu s námi moc dlouho nepobude, proto si žila po svém. Když nechtěla pohladit, dala to jasně najevo a když mazlinkat chtěla, přišla k nám, sedla si, podívala se na nás a jakmile získala náš pohled, otočila hlavu do boku a dívala se nahoru. Čímž nám jasně dala svolení: Můžeš si mě pohladit.

Byla statečná, úžasná a éterická. Během jejího odchodu i po něm, se u nás doma děly v návaznosti s ní zázraky. Odešla, ale nepřestala s námi komunikovat.

Fleuri, těším se, až se jednou k nám zas vrátíš! ♥

PEPUŠKA

Přesně před 17-ti lety,

jeli jsme autem do chovenky.

Venku pršelo, total průtrž mračen,

avšak nečekajíc náš den sluncem byl rázem prozářen.

Nezapsali jsme si chovenky adresu,

zeptali se tedy kolemjdoucí paní na cestu.

Kolemjdoucí však nebyla sama,

doprovázeli jí dva chlupatí andílci,

jeden starší a druhý štěně, taková střapatá chlupatica.

Po cestě nazpátek,

vezli jsme si nakonec domů jednu z těchto stopařek.

Kdo by to byl řek,

že tato malá ňufka bude s námi po celých 17 let?

I když se jmenovala Pepina,

častěji říkali jsme ji: naše Ňufina.

Bubuška, Princezna, Bobina, Ňufík

a když zlobila, byl to i naše malá múra, náš hajzlík.

Každou chvilku panáčkovala, dávala pac,

pro kokino dala i pusinku,

ven za deště čumák nevystrčila,

upřednostňovala teplou peřinku.

Čím více polštářků, tím lépe,

při pohledu na chlupatou zlatou princeznu nešlo cítit se mizerně.

V náruči vyvalila se na zádička,

bříško k drbání odhalovala roztažená nožička.

Když jsem trénovala zpěv,

při výškách začala se mnou vždy pět.

Ne že by se ke mně přídávala,

spíš můj mezosoprán moc nedávala.

Proto hlasitě štěkala až ječela,

mé ušní bubínky tak mučila.

Postupem času, už neslyšela náš hlas,

postupně její zdravíčko ovládal mráz.

Po schodech už nemohla,

nosili jsme jí v náručí,

přesto však žádnou mňamkou nepohrdla,

konali jsme vše, co si naše Bábinka poručí.

Ještě v prosinci mě však nenapadlo,

že právě v lednu,

se naše dvě premiéry spojí v jednu.

Čekala mě totiž má velká čtecí událost, stejná, jako právě dnes,

vzpomínku jsem však na tu svou premiéru smutkem v sobě pohřbila,

vem tu bolest děs...

Když jsem druhý den ráno přijela za Tebou domů,

byla jsi zkřečovalá v obýváku.

Když jsem uviděla Tvou pokakanou prdýlku,

věděla jsem, že za chvíli na Tebe už budu mít pouhou vzpomínku.

Telefonát do ordinace,

šílený vnitřní stav,

avšak pro Tvé dobro to byla jediná možná akce,

vem tu bolest ďas...

Děkuji, že jsi na mě do soboty počkala

a já se díky tomu s Tebou plnohodnotně rozloučila.

Teď už Tě nic nebolí, omládlas,

pozdravuj tam nahoře Flerušku,

máte si toho holky od posledního setkání hodně co vyprávět,

v nebi je teďka pořádný babinec.

Posdílej Fleurušce, co je u nás nového,

za těch 7 let hodně se toho událo.

Pozdravuj nejen Fleurušku, ale i hafo dalších zvířátek,

za svůj dlouhý život zde na Zemi měla jsi spoustu parťáků a parťaček,

byla jsi náš Simírek.

Pepuško, děkuji Ti za každý krok,

který jsme společně kráčely 17 let po boku bok ♥

LÁSKA V RYTMU MĚSÍCE

Jako měsíční svit,

jako svého vnitřku klid,

jako láva ze sopky,

jako dětí jásoty.

Jako měsíc v plné luně,

tak opravdové jest mé: Miluji Tě.

Jako po blesku přichází hrom,

tak propojeni jako kořeny strom.

Listy padají, přichází mračna

jsi opravdová slečna.

Slečna s velkým S,

vezmu tě, Popelko, na královský ples.

Do modrých šatů oděná...

→ celou báseň již brzy najdeš v připravované sbírce básní, která bude co nevidět k zakoupení v knihkupectví :)

CHCEŠ-LI PŘIJÍT VŠEMU NA KLOUB, MUSÍŠ SÁHNOUT HLOUB...

Brečím... proč?

Protože se léčím.

Vytrhat plevel, přijít věcem na kloub,

bordel na povrchu není, musím hrábnout hloub.

Ponořit se dovnitř, čekat odpověď,

provést sama sobě vnitřní zpověď.

Co mě zranilo? Proč rána stále bolí?

Otázek mnoho, odpověď žádná.

Však pochopím, nejsem přeci vadná.

Ve správný čas jádro zjistím,

víra ve štěstí vše jistí.

Jizvu vidím, roztáhnu ránu,

vím, že to zvládnu.

Kouknu dovnitř a již vím,

otázku rychle zodpovím.

Nyní mohu opět bolístku zacelit,

přišla mě zocelit.

Já jí vděčná navždy budu,

právě jen díky ní v této situaci už znova nepadnu na hubu.

Průpovídka k básni

Během života nás provází spousta bouřek, bolestí a lekcí. Důležité je, jak se k nim postavíme. I kdybychom se měli vrátit o několik let později. Zdroj problémů většinou tkví v dávné minulosti a během života se nám stále připomíná a čím dál více obaluje. Často se stává, že ani nevíme, odkud právě tato bolest pramení. Avšak jakmile máme otázku, můžeme hledat odpověď.

Když se rozhodneme začít ,,léčit" , jinými slovy uzdravit svoji duši, uvědomme si, že bolest pravděpodobně půjde ven. Prožijeme ji znova, přijde nával slz, pocitů bezmoci... A právě díky tomu můžeme jizvu vyčistit, zacelit a lekci pochopit.

Lekce jsou tu proto, aby nám pomohly. Nebuďme obětmi, je to vědomá volba! Zkouškami rosteme, poznáváme další části sebe samých, tvoříme se. Jakým směrem? Jsi svého života hlavní postava či oběť? Volba je čistě jen na nás...

Olga Lounová - S odvahou →

(Z)MATKY

Zmatky venku,

zmatky v hlavě,

chytám zas depku,

nic nezvládám hravě.

Mladí řádí,

staří stárnou,

dítě tryskem pádí

za svou maminkou.

A právě z matky

mám v hlavě zmatky.

Buď hodná princezna,

udělej mi radost,

ať nemám o tebe starost.

Přijde puberta a dítě řekne: Tak a dost!

Po mnoho let zapírání sebe,

jen aby dokázalo, že má rádo Tebe.

V tobě vyrostlo, z Tebe zrodilo,

a přesto dle Tvých představ se nepovedlo?

Nemusí odpovídat Tvé představě,

očekávání máš jen ve své hlavě.

Ať máš doma loupežnici či princeznu,

obdivuj její svět,

nepoměřuj s ostatními dobré práce kvalitu,

drž ji ve všem upřímnou pěst.

Drahé matky,

nedělejte dětem v hlavách zmatky.

Máte je rády, jsou váš život,

tak proč popírat jejich osobnost?

Nejen mámy,

naslouchejte mi i vy, tátové,

také svá dítka máte rádi,

oba jste pro vaše děti bohové!

Nechte jej svobodně růst, rozvíjet,

ať nemusí pak v dospělosti svůj smutek zapíjet.

V dětství tvoří se osobnosti podstaty,

tak s nimi nezacházejte jako s chovnými prasaty.

Průpovídka k básni

Nejdřív si uveďme fakt, že žádný rodič návod na dítě nedostal. 

Při výchově si dejme pozor, abychom nepřetvářeli dítě k obrazu svému, abychom jej zkrátka nepředělávali tak, aby splnilo naše očekávání. Protože tím popíráme nejen jeho osobnost, ale dítě postupně přijme tuto roli za svou přirozenost. Dokonce se může stát, že bude dobrovolně dělat vše podle přání rodičů, ale ne protože by chtělo, ale ze strachu, že by mohl přijít trest, když se předem nepodřídí. Nebo naopak, že by rodiče byli smutní a zklamaní.

A co si dítě hlavně odnese do života? Začne si myslet, že není schopné rozhodovat samo za sebe a myslí si, že každé rozhodnutí, které vychází přímo z něj, je špatné. Nemá tedy sebevědomí. Popírá samo sebe, nevěří si, nevěří v sebe.

A pak přijde puberta a Pravé JÁ se hlásí o slovo :-)

NECHCI JET DOMŮ

Nechci jet domů, nechci se vracet zpátky,

tam, kde zní ustavičné hádky.

Kde neslyšíš žádné hezké slovo,

samé výčitky, samý vztek a zlost,

mám toho fakt už dost!

Máte mě rádi, já Vás též,

přesto stavíte mezi nás vysokou zeď.

Zeď tvrdou, nesnesitelnou, chladnou

a stále více odolnou.

Když spolu lidé s láskou hovoří,

teplo rodinného krbu vytvoří.

Sem bych se chtěla vrátit zpátky,

do časů, kdy nebyly hádky.

Tehdy jsem byla ještě dosti malá,

napětí jsem nevnímala.

Žila jsem svým imaginárním světem,

nepřirovnávala jsem nás k obětem.

Tak sakra, proberte se táto, mámo,

vždyť stačí jen tak málo!

Zapalte znova jiskru lásky,

máte spolu přec dvě vlasaté krásky!

Krásky, jenž vás nadevše milují,

o to více bolí, že se naše světy čím dál více rozdělují.

Kdysi jste se velmi milovali,

andělé vás námi obdarovali.

Mnohé zlé jste spolu přetrpěli,

copak jste to už zapomněli?

Nebo vzpomenout si nechcete?

tak běžte sakra od sebe!

Průpovídka k básni

Dítě vnímá, co se doma děje. Když je svědkem hádky rodičů, zanechá to v něm vždy trauma. Pokud se rodiče musí za každou cenu hádat, tak aspoň ne před dětmi.